Co kdybychom si pro změnu všimli toho, co se daří

Ne, tohle nemá být lekce z pozitivního myšlení. Nepatřím mezi ty, kteří od rána do večera rozdávají úsměvy a všude vidí sklenice „na půl plné“. Možná právě proto mě zajímá, jaké by to bylo, kdyby si každý z nás více všímal souladu a toho, co funguje, než k čemu jsme přirozeně vybavení, totiž vidět i ten nepatrný mráček na jinak vymetené obloze.

A začíná to samozřejmě u nás samých – a většinou již ráno po probuzení. Málokdo vyskočí z postele a začne tím, že sám sebe nebo někoho, kdo je zrovna po ruce, za něco pochválí. Většinou je to naopak: „Vypadám hrozně, kafe je studený, tahle košile ti nesluší, zase nestíháme a určitě přijdeme pozdě...“ A přitom se jedná o přesný opak toho, co jako lidi ze všeho nejvíc potřebujeme.

Když dorazíme do práce, nečeká nás často také žádná extra nálož pozitivní podpory. Ukažte mi šéfa (přestože věřím, že i tací mezi námi jsou), který začne poradu tím, co se povedlo, a pokud se úplně nepovedlo, tak ocení snahu, kterou jsme do plnění úkolu vložili. Za důležitější bude považovat mluvit o problémech, protože ty chceme přece odstranit, abychom dosáhli kýžených výsledků!

Firmy tradičně hýří nástroji pro měření a kontrolu výkonnosti, HR oddělení vymýšlí další a další schémata, jak motivovat svoje lidi, aby dosahovali stále ambicióznějších cílů. Porovnáváme kompetence a soustředíme se zejména na ty, jež nedosahují úrovně, kterou od člověka na daném místě očekáváme.

Jedinec je v tom soukolí vlastně neustále upozorňován na to, co mu ještě „chybí“ k tomu, aby splňoval něčí očekávání. Zpětná vazba se soustředí na hodnocení minulosti, ale málokdy poskytuje jakýkoli praktický návod, jak na to, aby se věci změnily.

A pak přijde to nejlepší: Jednou za rok nám přistane do mailu oznámení, že se máme připravit na pravidelný „hodnotící“ pohovor s naším nadřízeným! Náš mozek tento moment automaticky vyhodnotí jako situaci podobně život ohrožující, jako když se náš předek chystal utkat s divokým zvířetem. Mechanismus „fight or flight“ (bojuj, nebo uteč) jede na plné obrátky. „Ideální“ je, pokud na závěr této zkušenosti obdržíme ještě číslo, které označkuje náš výkon a dá podnět k revizi našich platových poměrů.

Ale ano, jsou i případy, kdy se něco podařilo, můžeme být hrdi na to, že jsme splnili cílené KPI’s, a od šéfa uslyšíme, „jak jsme chytří, šikovní a jak s námi počítá“. Vzhledem k tomu, kolik nás to stálo úsilí, stresu a bezesných nocí, nám ale stejně bude dál vrtat hlavou: Co když to příště nedám? Logicky budu „hloupý, neschopný a bezpochyby nahraditelný.“

Ptáte se, jestli to jde i jinak? Umíme to jinak?

Umíme a někteří (osvícení lídři) a některé (osvícené organizace) už to „jinak“ praktikují. Například se místo neúspěchů zaměřují na to, co se povedlo, co jsme se díky tomu naučili a jak to využít do budoucna. Nerozebírají problémy, ale zaměřují se na řešení. Omezují „feed-back“ a zavádějí „feed-forward“. Učí se od Kena Blancharda, jak „přistihnout lidi při tom, co dělají správně, a ocenit je za to.“

Přestávají se modlit k výkonu, ale soustředí se na to, co k němu vedlo. Mluví se svými lidmi o tom, co se událo během cesty za výsledkem. A vědí, že díky těmto rozhovorům upevňují vztahy, posilují důvěru a systematicky rozvíjejí své podřízené. Uvědomují si, že dílčí neúspěch je často klíčovým milníkem konečného úspěchu. Chápou, že pokud budou méně mluvit a více se ptát, mají šanci se o svých lidech něco dozvědět. Nepotřebují jim dávat nálepky ani čísla, protože jsme lidi a chceme se cítit jako lidi, i když jsme někomu podřízení!

Některé firmy i velké korporace skutečně upouštějí od ročních hodnocení a první průzkumy ukazují, že podřízení i nadřízení takový posun vítají, zlepšuje se komunikace a místo soutěžení a „hraní si na svém písečku“ kvete vzájemná spolupráce a otevřené sdílení.

Zaměstnanec se v takové firmě dozvídá, že v prvé řadě oceňujeme snahu, energii a píli, kterou do úkolu vložil. Jestli je takový nebo makový, jednak nemáme právo hodnotit, a hlavně ho tím nijak neposuneme.

A od firmy zpátky domů – naše další ráno může začít i trochu jinak: Zjistíme, že slunce třeba nesvítí tak, jak bychom si přáli, ale to nám nebrání vyrážet do světa s přesvědčením, že jak se tomu všemu postavím, takové to bude.

 

Anna Pedretti
http://www.hrkavarna.cz/tema/co-kdyby/co-kdybychom-si-pro-zmenu-vsimli-toho-co-se-dari/#.VufBkseXhZo